Na okraji vsi, kde se polní cesta ztrácela v kopcích, stála malá chaloupka. Bydlela v ní babička Anežka, vyhlášená bylinkářka a švadlena. Jednoho dne, když babička Anežka sušila bylinky na půdě, zahlédla v koutě pavoučka. Nebyl to ledajaký pavouk, měl na zádech maličkou zlatou skvrnku. Babička věděla, že takový pavouk přináší štěstí, proto ho pojmenovala Štěstíčko.

Štěstíčko byl pilný pavouček. Denně tkal krásné sítě, plné třpytivých kapek rosy. Jednou zaslechl babičku Anežku, jak si stěžuje na sucho. Už dlouho nepršelo a studánka, jediný zdroj vody pro celou vesnici, vyschla. Lidé byli zoufalí a úroda v ohrožení.

Štěstíčko se rozhodl pomoci. Věděl, že hluboko v lese, pod starým dubem, kdysi bývala zázračná studánka, která nikdy nevysychala. Jenže na ni všichni zapomněli. Vyrazil tedy na cestu. Jeho cesta vedla přes trnité keře, strmé skály a temné houštiny. Potkal mnoho zvířátek – ježka, zajíce i lišku. Všichni mu radili, ať se vrátí, že je příliš malý na takovou cestu. Ale Štěstíčko se nevzdával. Věděl, že musí najít tu studánku.

Když už byl úplně vyčerpaný, uviděl v dálce starý dub. S novou nadějí se k němu doplazil a pod jeho kořeny skutečně našel zarostlý otvor. Byla to studánka! Jenže byla plná listí a hlíny. Štěstíčko začal usilovně pracovat. Kousal list za listem, vynášel hlínou a písek ven. Práce mu trvala celé dny, ale nevzdával se.

Až jednou, když už se zdálo, že nemůže dál, spatřil v hloubce jiskřičku. A pak další a další. Voda se začala pomalu plnit. Štěstíčko radostí zaplesal a vyběhl z lesa, aby to oznámil babičce Anežce. Babička Anežka se s ostatními vesničany vydala ke studánce. Voda byla čistá a chladná. Vesničané se napili, nabrali si do konví a polili svá pole. Úroda byla zachráněna!

Od té doby se studánce říkalo Štěstíčkova studánka a na pavoučka nikdo nezapomněl. Babička Anežka mu upletla malou houpací síťku z hedvábí a Štěstíčko dál tkal své krásné sítě a přinášel štěstí všem, kteří potřebovali pomoc. A vesničané se naučili, že i ten nejmenší tvor může dokázat velké věci, pokud má dobré srdce a nevzdává se svých snů.

V malé chaloupce na kraji vřesoviště, tam, kde vítr prozpěvoval staré balady, žil pavouček Matyáš. Nebyl to ledajaký pavouk. Místo chytání much a komárů tkal Matyáš do svých sítí písničky. Jeho pavučiny se třpytily notami a každé ráno se v chaloupce ozývala nádherná melodie.

Jednoho dne, když slunce líbalo vřesoviště zlatem, se Matyáš probudil a zjistil, že jeho nejkrásnější písnička, ta o lásce slunce a země, je pryč! Někdo ji ukradl! Matyáš se rozplakal. Písnička byla jeho nejcennější poklad.

Rozhodl se ji najít. Sebral odvahu a vydal se na cestu. Cesta vedla přes trnitý keř, kde bydlela paní Ježková. „Paní Ježková, neviděla jste náhodou moji písničku? Byla zlatá a zpívala o lásce slunce a země,“ zeptal se Matyáš. Ježková se zamyslela a pak řekla: „Slyšela jsem ji, ano. Někdo s ní utíkal směrem k Černému rybníku. Ale pozor! Tam bydlí vodník Brčál. Ten má rád lesklé věci.“

Matyáš poděkoval Ježkové a vydal se k Černému rybníku. U břehu uviděl vodníka Brčála, jak si hraje s něčím lesklým. Byl to Matyášův písnička! „Vodníku, prosím, vrať mi moji písničku! Je moje!“ zvolal Matyáš. Vodník se zasmál bublavým smíchem. „Proč bych ti ji vracel? Je tak krásná! Ozdobím si s ní svůj podvodní palác.“

Matyáš byl smutný, ale nevzdal se. Věděl, že Brčál má rád hádanky. „Vodníku, dám ti hádanku. Když ji uhádneš, nechám ti písničku. Ale když ne, vrátíš mi ji,“ navrhl Matyáš. Brčál se zaradoval. Hádanky miloval! „Dobře, pavoučku. Zkus to!“

Matyáš se nadechl a řekl: „Co to je? Bez hlasu křičí, bez křídel letí, bez zubů kouše a bez úst povídá?“

Vodník Brčál se zamyslel. Kroutil zelenou hlavou, hladil si bradku, ale na nic nemohl přijít. Nakonec se vzdal. „Nevím, pavoučku. Pověz mi, co to je!“

Matyáš se usmál. „To je vítr, vodníku! Vítr křičí v bouři, vítr nese pampelišky, vítr chladí v létě a vítr šeptá pohádky.“

Vodník Brčál byl překvapený. Nikdy ho nenapadlo, že vítr umí takové věci. Se smutným pohledem vrátil Matyášovi jeho písničku. Matyáš poděkoval a radostně se vrátil do chaloupky.

Už od dveří slyšel, jak se písnička sama rozeznívá. Usadil se ve svém pavučinovém křesle a poslouchal. Byl šťastný, že je jeho nejcennější poklad zpět. A poučení? I malý pavouček s chytrostí a odvahou může získat zpět to, co mu právem patří. A krást se nemá, to ví přece každé dítě!

Na kraji hlubokého lesa, tam, kde se slunce stydělo prosvítat skrze husté koruny stromů, stála maličká chaloupka. Nebyla to ledajaká chaloupka, byla to chaloupka Palečkova. Paleček, maličký chlapec s velkým srdcem, žil v ní se svými rodiči. Byli chudí, ale šťastní, a Paleček se vždy snažil pomáhat, jak jen mohl.

Jednoho dne se stalo neštěstí. Do lesa zavítala zlá čarodějnice z Perníkové chaloupky, která byla vyhnána ze svého domova za své nekalé skutky. Byla rozzlobená a chtěla se pomstít všem dobrým lidem. Zahlédla Palečkovu chaloupku a rozhodla se, že je to ideální místo pro její další čáry a kouzla.

Když Paleček s rodiči spali, čarodějnice se vplížila do chaloupky a začarovala je. Rodiče proměnila v kámen a Palečka zmenšila na ještě menšího, než byl doposud. Paleček, vyděšený k smrti, se rozplakal. Čarodějnice se mu vysmála a řekla:

„Teď jsi úplně bezmocný, Palečku! Nikdo ti nepomůže! Budu si s tebou hrát, dokud se mi neomrzíš, a pak tě někam zahodím!“

Ale Paleček nebyl jen malý, byl také chytrý. Věděl, že s čarodějnicí nemá šanci bojovat silou, a tak se rozhodl použít svou chytrost. Začal s čarodějnicí mluvit laskavě, ptal se jí na její život, na Perníkovou chaloupku, na to, proč je tak smutná a zlá.

Čarodějnice, která už dlouho s nikým nemluvila, se nechala unést a začala Palečkovi vyprávět o svém trápení. Svěřila se mu, že ji vlastně nebaví zlobit, ale že se cítí osamělá a nešťastná. Nikdo ji nikdy neměl rád a nikdo se o ni nezajímal.

Paleček ji pozorně poslouchal a snažil se jí porozumět. Nakonec jí řekl:

„Já si myslím, že nejsi zlá, čarodějnice. Jsi jen smutná. Kdybys chtěla, mohli bychom být kamarádi. Mohl bych ti pomáhat a ty bys zase mohla používat svou moc k dobrým skutkům.“

Čarodějnici Palečkova slova zasáhla hluboko v srdci. Uvědomila si, že Paleček má pravdu. Celý život se snažila zlobit, ale nikdy jí to nepřineslo štěstí. Rozplakala se a řekla:

„Nevím, jestli ti můžu věřit, Palečku. Ale chci to zkusit.“

A tak se Paleček a čarodějnice stali nečekanými přáteli. Čarodějnice zrušila kletbu, proměnila rodiče zpět v lidi a Palečka vrátila do jeho původní velikosti. Poté se společně pustili do dobrých skutků. Pomáhali lidem v nouzi, léčili nemocné a chránili les před zlými silami. Čarodějnice se naučila, že štěstí nespočívá ve zlobě, ale v pomoci druhým a v přátelství. A Paleček se naučil, že i ten nejmenší člověk může dokázat velké věci, pokud má velké srdce a chytrou hlavu.

A tak žili šťastně až do smrti v chaloupce na kraji lesa, Paleček, jeho rodiče a zlá čarodějnice, která se stala dobrou přítelkyní.

František nebyl obyčejný cvrček. Zatímco ostatní cvrčci pilně cvičili své cvrlikání, aby se předvedli na Velkém Cvrkotu, František toužil po něčem víc. Nechtěl jen cvrlikat, chtěl tvořit hudbu, která pohladí duši. Žil v malé chaloupce pod kořenem staré jabloně na okraji levandulového pole. Každý den naslouchal bzučení včel, šumění listů a zpěvu ptáků a pokoušel se je přenést do své hudby.

Jednoho dne se František probudil a zjistil, že melodie, kterou tak dlouho skládal, je pryč! Zmizela jako ranní mlha. Byl zoufalý. Ta melodie byla o slunci, o radosti, o přátelství. Bez ní neměl chuť ani cvrlikat. Rozhodl se ji najít.

Vydal se na cestu. Potkal berušku Boženku, která sbírala rosy pro své děti. „Boženko, nevíš, kam se mi zatoulala moje melodie?“ zeptal se František. Boženka se zamyslela. „Slyšela jsem něco krásného v údolí Stříbrného potůčku. Zkus se tam podívat,“ poradila mu.

František se vydal k Stříbrnému potůčku. Tam potkal malou žabku Květoslavu, která si tam hrála s kamínky. „Květoslivo, slyšela jsi náhodou nějakou krásnou melodii?“ zeptal se František. Květoslava pokývala hlavou. „Ano, slyšela! Zpíval si ji ježek Bonifác, když sbíral jablka pod starou hrušní,“ řekla.

František se vydal ke staré hrušni. Tam našel ježka Bonifáce, který si pobrukoval něco pod vousy. „Bonifáci, to je moje melodie!“ zvolal František. Bonifác se zastyděl. „Omlouvám se, Františku. Moc se mi líbila, tak jsem si ji chtěl zapamatovat. Ale teď vidím, že patří tobě,“ řekl a vrátil Františkovi melodii.

František byl šťastný. Znovu měl svou melodii! Ale když ji chtěl zacvrlikat, zjistil, že se trochu změnila. Bonifác do ní přidal pár hlubokých tónů, které připomínaly padající jablka. Květoslava k ní zase přidala lehkost a hravost, jako když si hraje s kamínky. A Boženka do ní vnesla jemnost a něhu, jako když sbírá rosy.

František pochopil, že jeho melodie je teď ještě krásnější, protože je plná vzpomínek na jeho přátele. Zacvrlikal ji celému levandulovému poli. Melodie zněla radostně, něžně a hravě. Cvrčci, kteří se připravovali na Velký Cvrkot, se zastavili a s úžasem poslouchali. František se s nimi podělil o svou melodii a oni ji s radostí zacvrlikali s ním.

Na Velkém Cvrkotu nakonec nezvítězil nikdo. Všichni cvrčci pochopili, že největší radost je v sdílení a v přátelství. A František? Ten se stal nejlepším skladatelem v celém levandulovém poli.

V hlubokém údolí, kde se slunce stydělo svítit a kde místo květin rostly jen samé kapradiny, žil zajíček Teo. Nebyl to obyčejný zajíček. Měl huňatý hnědý kožíšek, velké, zvědavé oči a nosík, který neustále cukal, jako by cítil všechna tajemství světa. Teo bydlel v malé jeskyni pod starým kořenem stromu a jeho největším snem bylo slyšet smích. V údolí totiž nikdo neměl důvod k radosti.

Jednoho dne, když se Teo toulal podél břehu zamlžené řeky, zaslechl slabý vzlyk. Následoval zvuk a objevil malého skřítka, sedícího pod kloboukem obrovské muchomůrky. Skřítek byl celý uplakaný a vypadal velmi smutně.

„Co se stalo?“ zeptal se Teo opatrně.

Skřítek vzhlédl. „Já… já jsem ztratil smích,“ vzlykal. „Já, Pip, jsem strážce smíchu všech skřítků v údolí. Měli jsme velký smíchový festival, ale než jsem se nadál, smích se rozplynul do mlhy! A teď už se nikdo nesměje.“

Teo se zamyslel. Věděl, že smích je to nejcennější, co existuje. Bez něj je život jako bez slunce, bez barev. „Neboj se, Pipe,“ řekl Teo odhodlaně. „Pomůžu ti najít ztracený smích!“

A tak se Teo a Pip vydali na dobrodružnou cestu. Putovali hustými kapradinovými lesy, překračovali studené potůčky a šplhali po kluzkých kamenech. Teo používal svůj bystrý čich a Pip své skřítkovské znalosti o údolí. Ale smích nikde nenašli.

Nakonec dorazili na staré, opuštěné hřiště skřítků. Hřiště bylo plné rozbitých hraček a rezavých houpaček. Všude panovala tíživá atmosféra smutku. Teo se rozhlédl a všiml si, že uprostřed hřiště roste osamělá květina. Byla to bledě modrá zapomenutka, ale vypadala velmi uvadle.

„Vzpomínám si,“ řekl Pip s náhlým zábleskem v očích. „Tady jsme se smáli nejvíc! Ale pak se hřiště zanedbalo a s ním i naše radost.“

Teo přišel k zapomenutce a dotkl se jejího okvětního lístku. „Možná, když se o ni postaráme, smích se vrátí,“ řekl.

Teo a Pip se pustili do práce. Teo donesl vodu z potoka v obrovském listu a Pip odstranil plevel kolem květiny. Starali se o zapomenutku s láskou a péčí. Po několika hodinách se stalo něco neuvěřitelného. Zapomenutka se narovnala, její lístky se zbarvily do sytě modré a začala vydávat jemnou melodii.

Melodie byla plná radosti a smíchu. Bylo to, jako by se smích, který se ztratil v mlze, vrátil zpět do květu. Najednou se po celém údolí začaly ozývat veselé zvuky. Skřítci se začali smát, hrát si a zpívat. Smích se vrátil!

Pip byl šťastný jako nikdy předtím. Objal Tea a poděkoval mu za pomoc. „Ukázal jsi mi, že i v nejtěžších chvílích se dá najít radost, když se o něco staráme s láskou a péčí,“ řekl Pip.

Teo se usmál. Uvědomil si, že i když údolí není plné květin a slunce, může být plné radosti, pokud se lidé o sebe starají a nezapomínají na smích. Od té doby se Teo stal hrdinou údolí a každý rok skřítci pořádali velký festival smíchu na počest zapomenutky a zajíčka Tea. A Teo, konečně, slyšel smích, o kterém tak dlouho snil. A věděl, že smích, který pomohl najít, je ten nejkrásnější smích na světě, protože byl nalezen s láskou a péčí.

A co se z toho můžeme naučit my? I v těch nejtemnějších chvílích se dá najít radost, pokud se o sebe navzájem staráme a nikdy nezapomínáme na sílu smíchu a péče.

Na starém dubu u potoka,
žila veverka, co neměla oka
jen pro oříšky a hry lesní,
ýbrž pro písničky, zpěv nebeský.

Veronika, to jméno její znělo,
s úsměvem, co slunce v létě pletlo.
Místo sbírání zásob na zimu,
zpívala si ráda k dubovému kmenu.

„Cvrnk, cvrnk, potůčku,
zpívám ti písničku!
O slunci, co hřeje,
a kvítku, co se směje.“

Jednoho dne přišel k dubu ježek,
zamyšlený, s tváří jako střep.
„Veroniko,“ řekl tiše, „mám trápení,
ztratil jsem smích a nemám radosti ani zdání.“

Veronika se usmála a řekla:
„Poslouchej chvíli, ať tvá duše zkřehlá,
se ohřeje písničkou mou,
o radosti, co žije v každém z nás, věř mi mou!“

Začala zpívat o padající hvězdě,
o listech, co tančí v podvečerní besedě.
O kamarádství, co hory přenáší,
a o úsměvu, co smutek odnáší.

Ježek poslouchal s otevřenou pusou,
a v očích se mu zablesklo jakousi rusou
barvou, co smích připomíná,
Veronika věděla, že se blíž ke štěstí spíná.

Nakonec se ježek zasmál z plna hrdla,
Veronika s ním, radost se v lese vlnila.
„Děkuji, Veroniko,“ ježek řekl vděčně,
„Tvá písnička mi vrátila, co bylo ztraceno, bezpečně!“

Od té doby zpívala Veronika pro všechny,
pro ptáčky, pro srnky, pro potůčky lenivé.
A každý, kdo ji poslouchal chvíli jen,
nalezl v srdci radost a úsměv den.

Ponaučení z toho plyne prosté,
písnička dokáže zázraky, vězte.
I smutek promění v radost a smích,
proto zpívejte si, lidičkové, všichni!

Na paloučku v lesíčku,
bydlel koblížek Pepíčku.
Nebyl z těsta, ani z mouky,
ale z legrace, smíchu, touhy.

Byl to koblížek veselý,
všude samé rozesmělý.
Ale jednou ráno v máji,
Pepíček se k smíchu neměl.

Pročpak se dnes nesměješ?
Proč se trápíš, Pepíčku můj?
Zeptal se ho motýl Mirek,
s křídly, jako slunce jas.

„Ztratil jsem smích, kamaráde,
vůbec ho tu už nemám více.
Nevím, co si počít mám,
když už se smát vůbec neumím.“

„Neboj se, já ti pomůžu,
smích tvůj ztracený najít.
Půjdeme spolu po lesíčku,
a smích tvůj brzy uvidíš.“

Letěl Mirek, skákal Pepík,
přes potůčky, mezy, stráně.
Až potkali ježka Karla,
s bodlinkami na zádech.

„Co hledáte, kamarádi,
v lese takto rozesmátí?“
Zeptal se jich ježek Karel,
s úsměvem na kulaté tváři.

„Hledáme smích, ježku Karlíku,
ztratil ho koblížek Pepíček,
pomůžeš nám ho najít?
víme, že jsi velký znalec.“

„Smích se hledá tam, kde radost,
a kde srdce s láskou plane.
Pojďte se mnou na jahody,
tam se smích jistě ukáže.“

Šli k jahodám, zpívali si,
až se lesem nesl smích.
Pepíček se rozesmál zase,
smích se vrátil na jeho líce.

Uvědomil si, že smích,
nemůže se ztratit nikam pryč.
Je v nás všech, stačí se jen,
na svět usmívat s láskou.

A tak koblížek Pepíček,
zase smál se s kamarády.
A já tobě, milé dítě,
říkám: „Směj se, a svět bude krásný!“.

Na temném návrší, kde se mraky plazily jako unavené příšery, stál Zámek Šepotů. Neříkalo se mu tak pro nic za nic. Každý kámen šeptal staré příběhy a každý kout skrýval tajemství. V zámku žil malý ježek Bodlinka. Nebyl to obyčejný ježek. Měl totiž velký strach. Bál se tmy, bál se šepotů a bál se… no, skoro všeho.

Jednou v noci, když měsíc svítil jako rozbitý talíř, uslyšel Bodlinka zvláštní zvuk. Nebyl to šepot zámku, ale melodie. Slabá, smutná, ale krásná. Byla to Soví píseň, která v Zámku Šepotů už léta nezazněla.

„Kdo to zpívá?“ zeptal se Bodlinka sám sebe a srdce mu bušilo jako splašený zvonek. Sebral všechnu odvahu a vykoukl zpod postele. Píseň ho táhla dál a dál, chodbami plnými stínů a starých portrétů, které jako by ho sledovaly.

Dostal se až do věže, kde kdysi žila stará sova Běla. Běla umřela a s ní utichla i píseň. Nahoře, v rozbitém okně, seděla malá sovice. Vypadala smutně.

„Proč jsi smutná?“ zeptal se Bodlinka, i když se mu chvěla ouška.

„Ztratila jsem svou píseň,“ odpověděla sovice. „Nemůžu si vzpomenout, jak dál.“

Bodlinka se zamyslel. Věděl, jaké to je něco ztratit. „Možná ti můžu pomoct,“ řekl. „Já… já mám dobrý sluch.“

Sovice se na něj podívala překvapeně. Společně zkoušeli najít ztracenou píseň. Bodlinka napodoboval zvuky lesa, vítr v korunách stromů, šepot trávy. Sovice zkoušela pískat, ale stále to nebylo ono.

A pak, najednou, Bodlinka zakopl o starou knihu. Kniha se otevřela a na stránce byl obrázek Sovy Běly s notami. „Podívej!“ vykřikl Bodlinka. „To je ta píseň!“

Sovice začala zpívat podle not. Zprvu nejistě, pak silněji a silněji. Zámek Šepotů se naplnil krásnou melodií, která vyhnala všechny stíny a strachy. I Bodlinka se přestal bát. Zjistil, že i v nejstrašidelnějším zámku se dá najít přátelství a odvaha.

Od té doby sovice zpívala každý večer a Bodlinka ji poslouchal. Zámek Šepotů už nebyl tak strašidelný. Byl to zámek, kde se zpívaly písně a kde i malý ježek překonal svůj strach. A sovice? Ta už nikdy neztratila svou píseň. A věděla, že i ten nejmenší přítel může být tím největším hrdinou. Už se nebála tmy, protože věděla, že má přítele, který na ni bude čekat.