Na starém dubu u potoka,
žila veverka, co neměla oka
jen pro oříšky a hry lesní,
ýbrž pro písničky, zpěv nebeský.
Veronika, to jméno její znělo,
s úsměvem, co slunce v létě pletlo.
Místo sbírání zásob na zimu,
zpívala si ráda k dubovému kmenu.
„Cvrnk, cvrnk, potůčku,
zpívám ti písničku!
O slunci, co hřeje,
a kvítku, co se směje.“
Jednoho dne přišel k dubu ježek,
zamyšlený, s tváří jako střep.
„Veroniko,“ řekl tiše, „mám trápení,
ztratil jsem smích a nemám radosti ani zdání.“
Veronika se usmála a řekla:
„Poslouchej chvíli, ať tvá duše zkřehlá,
se ohřeje písničkou mou,
o radosti, co žije v každém z nás, věř mi mou!“
Začala zpívat o padající hvězdě,
o listech, co tančí v podvečerní besedě.
O kamarádství, co hory přenáší,
a o úsměvu, co smutek odnáší.
Ježek poslouchal s otevřenou pusou,
a v očích se mu zablesklo jakousi rusou
barvou, co smích připomíná,
Veronika věděla, že se blíž ke štěstí spíná.
Nakonec se ježek zasmál z plna hrdla,
Veronika s ním, radost se v lese vlnila.
„Děkuji, Veroniko,“ ježek řekl vděčně,
„Tvá písnička mi vrátila, co bylo ztraceno, bezpečně!“
Od té doby zpívala Veronika pro všechny,
pro ptáčky, pro srnky, pro potůčky lenivé.
A každý, kdo ji poslouchal chvíli jen,
nalezl v srdci radost a úsměv den.
Ponaučení z toho plyne prosté,
písnička dokáže zázraky, vězte.
I smutek promění v radost a smích,
proto zpívejte si, lidičkové, všichni!
