Přihlásit?

O Františkovi a Ztracené Melodii

František nebyl obyčejný cvrček. Zatímco ostatní cvrčci pilně cvičili své cvrlikání, aby se předvedli na Velkém Cvrkotu, František toužil po něčem víc. Nechtěl jen cvrlikat, chtěl tvořit hudbu, která pohladí duši. Žil v malé chaloupce pod kořenem staré jabloně na okraji levandulového pole. Každý den naslouchal bzučení včel, šumění listů a zpěvu ptáků a pokoušel se je přenést do své hudby.

Jednoho dne se František probudil a zjistil, že melodie, kterou tak dlouho skládal, je pryč! Zmizela jako ranní mlha. Byl zoufalý. Ta melodie byla o slunci, o radosti, o přátelství. Bez ní neměl chuť ani cvrlikat. Rozhodl se ji najít.

Vydal se na cestu. Potkal berušku Boženku, která sbírala rosy pro své děti. „Boženko, nevíš, kam se mi zatoulala moje melodie?“ zeptal se František. Boženka se zamyslela. „Slyšela jsem něco krásného v údolí Stříbrného potůčku. Zkus se tam podívat,“ poradila mu.

František se vydal k Stříbrnému potůčku. Tam potkal malou žabku Květoslavu, která si tam hrála s kamínky. „Květoslivo, slyšela jsi náhodou nějakou krásnou melodii?“ zeptal se František. Květoslava pokývala hlavou. „Ano, slyšela! Zpíval si ji ježek Bonifác, když sbíral jablka pod starou hrušní,“ řekla.

František se vydal ke staré hrušni. Tam našel ježka Bonifáce, který si pobrukoval něco pod vousy. „Bonifáci, to je moje melodie!“ zvolal František. Bonifác se zastyděl. „Omlouvám se, Františku. Moc se mi líbila, tak jsem si ji chtěl zapamatovat. Ale teď vidím, že patří tobě,“ řekl a vrátil Františkovi melodii.

František byl šťastný. Znovu měl svou melodii! Ale když ji chtěl zacvrlikat, zjistil, že se trochu změnila. Bonifác do ní přidal pár hlubokých tónů, které připomínaly padající jablka. Květoslava k ní zase přidala lehkost a hravost, jako když si hraje s kamínky. A Boženka do ní vnesla jemnost a něhu, jako když sbírá rosy.

František pochopil, že jeho melodie je teď ještě krásnější, protože je plná vzpomínek na jeho přátele. Zacvrlikal ji celému levandulovému poli. Melodie zněla radostně, něžně a hravě. Cvrčci, kteří se připravovali na Velký Cvrkot, se zastavili a s úžasem poslouchali. František se s nimi podělil o svou melodii a oni ji s radostí zacvrlikali s ním.

Na Velkém Cvrkotu nakonec nezvítězil nikdo. Všichni cvrčci pochopili, že největší radost je v sdílení a v přátelství. A František? Ten se stal nejlepším skladatelem v celém levandulovém poli.

Zajíček Teo a Ztracený Smích Skřítků

V hlubokém údolí, kde se slunce stydělo svítit a kde místo květin rostly jen samé kapradiny, žil zajíček Teo. Nebyl to obyčejný zajíček. Měl huňatý hnědý kožíšek, velké, zvědavé oči a nosík, který neustále cukal, jako by cítil všechna tajemství světa. Teo bydlel v malé jeskyni pod starým kořenem stromu a jeho největším snem bylo slyšet smích. V údolí totiž nikdo neměl důvod k radosti.

Jednoho dne, když se Teo toulal podél břehu zamlžené řeky, zaslechl slabý vzlyk. Následoval zvuk a objevil malého skřítka, sedícího pod kloboukem obrovské muchomůrky. Skřítek byl celý uplakaný a vypadal velmi smutně.

„Co se stalo?“ zeptal se Teo opatrně.

Skřítek vzhlédl. „Já… já jsem ztratil smích,“ vzlykal. „Já, Pip, jsem strážce smíchu všech skřítků v údolí. Měli jsme velký smíchový festival, ale než jsem se nadál, smích se rozplynul do mlhy! A teď už se nikdo nesměje.“

Teo se zamyslel. Věděl, že smích je to nejcennější, co existuje. Bez něj je život jako bez slunce, bez barev. „Neboj se, Pipe,“ řekl Teo odhodlaně. „Pomůžu ti najít ztracený smích!“

A tak se Teo a Pip vydali na dobrodružnou cestu. Putovali hustými kapradinovými lesy, překračovali studené potůčky a šplhali po kluzkých kamenech. Teo používal svůj bystrý čich a Pip své skřítkovské znalosti o údolí. Ale smích nikde nenašli.

Nakonec dorazili na staré, opuštěné hřiště skřítků. Hřiště bylo plné rozbitých hraček a rezavých houpaček. Všude panovala tíživá atmosféra smutku. Teo se rozhlédl a všiml si, že uprostřed hřiště roste osamělá květina. Byla to bledě modrá zapomenutka, ale vypadala velmi uvadle.

„Vzpomínám si,“ řekl Pip s náhlým zábleskem v očích. „Tady jsme se smáli nejvíc! Ale pak se hřiště zanedbalo a s ním i naše radost.“

Teo přišel k zapomenutce a dotkl se jejího okvětního lístku. „Možná, když se o ni postaráme, smích se vrátí,“ řekl.

Teo a Pip se pustili do práce. Teo donesl vodu z potoka v obrovském listu a Pip odstranil plevel kolem květiny. Starali se o zapomenutku s láskou a péčí. Po několika hodinách se stalo něco neuvěřitelného. Zapomenutka se narovnala, její lístky se zbarvily do sytě modré a začala vydávat jemnou melodii.

Melodie byla plná radosti a smíchu. Bylo to, jako by se smích, který se ztratil v mlze, vrátil zpět do květu. Najednou se po celém údolí začaly ozývat veselé zvuky. Skřítci se začali smát, hrát si a zpívat. Smích se vrátil!

Pip byl šťastný jako nikdy předtím. Objal Tea a poděkoval mu za pomoc. „Ukázal jsi mi, že i v nejtěžších chvílích se dá najít radost, když se o něco staráme s láskou a péčí,“ řekl Pip.

Teo se usmál. Uvědomil si, že i když údolí není plné květin a slunce, může být plné radosti, pokud se lidé o sebe starají a nezapomínají na smích. Od té doby se Teo stal hrdinou údolí a každý rok skřítci pořádali velký festival smíchu na počest zapomenutky a zajíčka Tea. A Teo, konečně, slyšel smích, o kterém tak dlouho snil. A věděl, že smích, který pomohl najít, je ten nejkrásnější smích na světě, protože byl nalezen s láskou a péčí.

A co se z toho můžeme naučit my? I v těch nejtemnějších chvílích se dá najít radost, pokud se o sebe navzájem staráme a nikdy nezapomínáme na sílu smíchu a péče.

Kryštof a Ztracená Barva Duhy

V malé dílně na konci Duhové ulice, kde vonělo dřevo a třpytily se piliny, žil malý dřevěný panáček Kryštof. Nebyl to obyčejný panáček. Kryštof totiž toužil malovat. Měl sice jen dřevěné ruce, ale srdce plné barev. Jenže v Duhové ulici se stala podivná věc – duha ztratila jednu barvu, a to tu nejjasnější, žlutou! Ulice zšedla, květiny ztratily svůj lesk a sluníčko se schovávalo za mraky.

Kryštof se rozhodl, že to tak nenechá. Sbalil si do malého batůžku pilník na nehty (pro případ, že by se mu udělala tříška) a kousek starého plátna na malování a vyrazil hledat ztracenou žlutou barvu. Cesta ho zavedla do temného Lesa Zapomnění, kde stromy šeptaly smutné příběhy a mech se plazil po kamenech jako zelený had.

Kryštof se nebál. Věděl, že musí najít Ztracenou kotlinu, kde prý žijí skřítci, kteří barvy duhy chrání. Cestou potkal starého zajíce Huberta, který seděl u kořene stromu a plakal. „Co se stalo, Huberte?“ zeptal se Kryštof.

„Ztratil jsem mrkvičku,“ vzlykal Hubert. „A bez ní nemám žádnou energii!“

Kryštof se zamyslel. Vytáhl z batůžku kousek plátna a pilník na nehty. Opatrně odpiloval kousek dřeva ze své nohy a vyřezal malou mrkvičku. „Tady máš, Huberte,“ řekl. „Není sice opravdová, ale třeba ti zvedne náladu.“

Hubert se na dřevěnou mrkvičku podíval, usmál se a řekl: „Máš pravdu, Kryštofe. Hlavní je, že jsi mi chtěl pomoct. A víš co? Já vím, kde leží Ztracená kotlina. Jdi rovně, až narazíš na zpívající potůček. Ten tě dovede až k ní.“

Kryštof poděkoval Hubertovi a pokračoval dál. U zpívajícího potůčku potkal malou veverku Vendulku, která si stěžovala, že nemůže najít žádné oříšky. Všechny jsou schované pod listím.

Kryštof neváhal. Znovu vytáhl pilník a z kousku dřeva vyrobil malý hrábě. Pomohl Vendulce shrabat listí a najít její oříšky.

„Jsi moc hodný, Kryštofe,“ řekla Vendulka. „Za to ti prozradím, že ve Ztracené kotlině žije zlý troll, který žlutou barvu duhy ukradl. Hlídá ji pod velkým kamenem.“

Kryštof se trochu bál, ale nedal na sobě nic znát. Došel až do Ztracené kotliny. Uprostřed ležel obrovský kámen, a vedle něj seděl mrzutý troll. Kryštof se k němu opatrně přiblížil.

„Dobrý den,“ řekl Kryštof. „Slyšel jsem, že máte u sebe žlutou barvu duhy. Moc bych ji potřeboval, naše Duhová ulice je bez ní smutná.“

Troll se zamračil. „Proč bych ti ji měl dát? Mně se moc líbí jen pro sebe!“

Kryštof se zamyslel. Věděl, že sílou nic nezmůže. „A co kdybych ti něco vyrobil?“ zeptal se. „Cokoliv si budeš přát.“

Troll se zarazil. Nikdo mu nikdy nic nevyrobil. „Chci… Chci žlutou píšťalku,“ zamumlal. „Ale musí hrát tu nejveselejší melodii!“

Kryštof se pustil do práce. Piloval, brousil, až z kousku dřeva vznikla krásná žlutá píšťalka. Začal na ni hrát veselou melodii. Troll se usmál. Už dlouho se takhle nebavil.

„Dobře, Kryštofe,“ řekl troll. „Vidím, že jsi hodný a umíš potěšit. Žlutou barvu ti vrátím.“ Zvedl obrovský kámen a pod ním se třpytil malý flakon se žlutou barvou.

Kryštof poděkoval trollu, vzal flakon a spěchal zpátky do Duhové ulice. Vylil žlutou barvu na duhu, a ta se okamžitě rozzářila. Ulice ožila, květiny se rozzářily a sluníčko vykouklo zpoza mraků.

Všichni byli šťastní. A Kryštof? Ten si uvědomil, že i malý dřevěný panáček může dokázat velké věci, když má srdce plné dobrých skutků. A že radost je barva, která se nedá ukrást, ale jen darovat.

Ponaučení: I malé skutky laskavosti mohou rozzářit svět a vrátit radost tam, kde chybí. Důležité je mít srdce na pravém místě a nebát se pomoci druhým.

Zubatá strašidla slaví První máj

Dnes byl svátek První máj. Stejně jako u lidí i u strašidel byl tento den státní svátek. Bubík měl od rána jen jedinou starost.

„Musím se jít schovat na rozkvetlou třešeň. Někam do větví, abych nebyl vidět.“

„Proč?“ divila se Zubomila. „Zvyk je přece pod tou třešní dát nějaké holce pusu, aby byla celý rok krásná a neuschla.“

„Líbat tě nebudu, ségra. Já se chystám strašit, víš? Jako velké strašidlo. Za Strašidrnem je velká rozkvetlá třešeň, kam chodí lidé. No a jak říkáš ty, ocucávají se pod stromem. A já je u toho polekám!“

„Ach jo, Bubíku, ty máš nápady,“ zakoulela Zubomila očima.

Bubík šel číhat na zamilované, zatímco ostatní strašidla se sešla na návsi, kde vztyčila májku. Krásný ozdobený kmen stromu měl totiž ochránit Strašidrno proti zlým lidem. Lidé se jím chrání proti zlým duchům, těch se ale strašidla rozhodně nebojí.

„Nyní si rozdělte hlídky,“ poručil starosta Strašidrna. „Sousední město Strašpytlíkov by nám mohlo chtít májku ukrást. To se občas dělává, tak ji musíme uhájit, jinak by to byla pro město strašlivá ostuda.“

„Já budu hlídat!“ volal nadšeně taťák.

„Já taky,“ přidal se taťákův nejlepší kamarád pan Vodnický.

„Výborně, chlapci, budete mít hned první hlídku,“ rozhodl starosta a ještě dodal: „A pozor na lidi. Kromě Prvního máje slaví ještě svátek práce a motají se po venku.“

„Oni neslaví svátek práce prací?“ divila se Zubomila?

„Kdepak, Zubomilko, oni si připomínají den, kdy dělníci bojovali za zlepšení podmínek v práci. Při protestech jich mnoho zemřelo, proto tento den zůstal v povědomí lidí nadále,“ vysvětlil starosta.

„To asi aby si vážili, že se dnes v práci mají tak dobře. I když si pořád na něco stěžují,“ povídala Zubomila.

„Nechceš také hlídat májku se svým otcem a panem Vodnickým, Zubomilo?“

„Kdepak, pane starosto. Já jdu najít svého kamaráda, dluží mi pusu pod třešní,“ začervenala se Zubomila a odešla.

Nastala noc. Strašidrno pokojně spalo. Jen taťák a pan Vodnický drželi statečně hlídku u májky. Zřejmě se snažili případné zloděje odradit strašidelnými zvuky, neboť se zpod májky linulo strašidelné chrápání.

„K čertu, Vodnickej, vzbuď se,“ třásl k ránu taťák vodníkem, který sladce vyspával pod májkou. Vlastně už ne tak pod májkou jako pod širým nebem.

„Co je, Zubáči, co mě budíš? Zrovna se mi zdálo o tom, jak zavírám dušičky do hrnečků.“

„Májka, Vodnickej! Je pryč!“

„Do nejšpinavějšího rybníka!“ zaklel vodník a hned byl na nohou. „Co budeme dělat?“

„Určitě ti darebáci ze Strašpytlíkova. Musíme jim ji uloupit zpátky.“

„No ale už skoro svítá. Než se vrátíme, někdo si určitě všimne, že májka chybí,“ povídal Vodnický. A byla to pravda. Takový ozdobený kmen stromu je docela velká věc. To nikdo nepřehlédne.

„Dáme sem zatím jinou,“ napadlo taťáka a hned se do toho dal.

Vodník ho sledoval s nevěřícným pohledem. Tímhle chce někoho obelhat? Vždyť zapíchnul do země dlouhý klacek, ke kterému přivázal pár větviček z jabloně. Pak si taťák vzpomněl, že na májce byly ještě barevné fáborky, a tak si sundal ponožky a připevnil k větvičkám.

„Nádhera,“ pochválil si to pak. „Možná bychom ani nemuseli pro tu původní.“

„Blázníš? Tamta byla asi tak dvacetkrát vyšší. Měli bychom si pospíšit,“ povídal Vodnický.

Dvě strašidla se rozběhla řídnoucí tmou vstříc Strašpytlíkovu. Počínali si rychle a zanedlouho dohonili čtveřici rošťáků, kteří si upalovali s jejich májkou na náměstí Strašpytlíkova. Jenže z roští na ně vyskočil taťák a vycenil své ohromné zuby. Do toho strašlivě zařval. Rošťáci zastavili a chtěli ho oběhnout, ale tam vyskočil Vodnický a mumlal něco o dušičkách v hrnečcích. Vůbec mu nevadilo, že tu v okolí není žádný rybník.

Raubíři upustili májku a dali se na útěk. Nebyla to ještě zkušená strašidla, tak se povedlo je takhle vylekat. Taťák s Vodnickým na nic nečekali, sebrali májku a běželi zpět do Strašidrna.

Mezitím ve Strašidrně šel kolem májky Bubík.

„To jsem jelen,“ povídá si. „Ani nepršelo, a přesto se ta májka srazila jako můj svetr, když ho máma vyprala v pračce. Jdu se jí zeptat, jestli neprala náhodou i tu májku.“

A šel. Ani ho nenapadlo řešit, že by se ta pravá májka do pračky nevešla.

Než si toho všiml někdo další, přiřítil se taťák s vodníkem a hned znovu vztyčili májku. Tentokrát tu správnou, tu vysokou. Právě včas, protože se začala trousit strašidla v čele se starostou, aby zkontrolovala, jak si jejich hlídači vedli.

„Výborně hoši, májka je na místě. A dokonce je tu ještě jedna menší z ponožek,“ smál se starosta.

„Jsme se tak nudili, že jsme udělali ještě jednu menší,“ povídal taťák, utrhl si jednu z ponožek a otřel si s ní pot z čela.

„No fuj, taťákovy ponožky. To ochrání město před všema,“ poznamenal Bubík.

„Nebuď drzý, chlapče. A jak sis užil První máj ty?“ ptal se taťák svého synka.

„Moc dobře,“ zachechtal se Bubík. „Vyděsil jsem mnoho zamilovaných párů. Hlavně ten, na který se mi podařilo spadnout. Ta větev byla nějaká tenká, no.“

„Cože? Tos byl ty?!“ rozčílila se Zubomila. „Cos to měl na hlavě?“

„Ché, ché, lekla se!“ radoval se Bubík, až se smíchy málem válel po zemi.

„Když by na tebe spadnul na Prvního máje z rozkvetlého stromu Mikuláš, taky by ses leknul.“

„Jinou masku jsem nesehnal,“ chechtal se dál Bubík.

A chechtal se ještě večer, když měl spát. Byl to povedený První máj.