Kdysi dávno žil jeden bohatý muž, který měl krásnou dceru. Po smrti její matky se otec znovu oženil, ale nová žena byla pyšná a zlá. Přivedla s sebou dvě vlastní dcery, líné a povýšené. Zatímco ony si užívaly pohodlí, nevlastní dcera dostala ty nejtěžší práce v domě – musela zametat, vařit, nosit vodu a topit v kamnech. Často byla celá od popela, a proto jí začali říkat Popelka.
Popelka byla však trpělivá, dobrosrdečná a přestože ji sestry neustále ponižovaly, nikdy si nestěžovala. Ráno vstávala první, večer chodila spát poslední, a přitom vždycky působila laskavě a skromně. Její krása, i přes chudý šat a popel na tváři, vynikala ještě více.
Jednoho dne se roznesla zpráva, že král pořádá velký ples na zámku. Všechny dívky z okolí byly pozvány, protože princ si měl vybrat nevěstu. Macecha i nevlastní sestry začaly hned plánovat, co si oblečou, a Popelce rozkázaly, aby jim šaty vyprala a vyžehlila, botky vyčistila a účesy připravila. Popelka prosila, aby mohla jít také, ale macecha se jí vysmála: „Ty? V těch hadrech? Nechci, aby se nám kvůli tobě lidé smáli!“ A tak sestry odjely v kočáře a Popelka zůstala doma sama, se srdcem plným smutku.
Tu se náhle před ní objevila její kmotřička – dobrá víla. Uviděla Popelčiny slzy a řekla: „Nebreč, dítě. Zasloužíš si, aby ses na plese objevila také.“ Víla mávla kouzelnou hůlkou a ze staré dýně před domem se stal zlatý kočár, z myšek koně a z potkanů kočí. Popelčiny hadry se proměnily v nádherné šaty, které se třpytily jako hvězdy, a na nohou se jí zaskvěly střevíčky z křišťálu. Víla ji však varovala: „Pamatuj si, kouzlo potrvá jen do půlnoci. Pak se vše vrátí, jak bylo.“
Když Popelka přijela na zámek, všichni hosté ztichli úžasem. Nikdo netušil, kdo ta krásná dívka je. Princ od ní nespustil oči a hned ji požádal o tanec. Celý večer spolu tančili a povídali si, zatímco nevlastní sestry ani macecha nepoznaly, že je to jejich vlastní Popelka. Když hodiny odbily půlnoc, Popelka si vzpomněla na varování víly a v rychlosti se rozběhla pryč. V tom spěchu však ztratila jeden křišťálový střevíček, který zůstal na schodech paláce.
Princ byl odhodlaný najít krásnou dívku, která mu tolik učarovala. Dal rozhlásit po celém království, že se ožení s tou, které střevíček padne. Sluhové chodili od domu k domu a zkoušeli jej nazout všem dívkám. Nevlastní sestry se snažily ze všech sil, ale jejich nohy byly příliš velké. Macecha se zloby málem pominula, když sluha chtěl střevíček vyzkoušet i Popelce, ale princ trval na tom, že žádná dívka nesmí být vynechána.
Popelka se posadila, obula si střevíček a ten jí padl jako ulitý. Všichni zůstali v němém úžasu a nevlastní sestry se styděly, že ji tolik ponižovaly. V tu chvíli se objevila dobrá víla a proměnila Popelčiny hadry opět v nádherné šaty. Princ poznal, že je to ta, s níž tančil na plese, a s radostí ji požádal o ruku.
Popelka mu s úsměvem řekla ano a brzy poté se konala svatba. Od té doby žila na zámku v radosti a pokoji. A i když nikdy nezapomněla na svou těžkou minulost, vždycky zůstala dobrosrdečná a laskavá.
A tak pohádka o Popelce končí – jak už to v pohádkách bývá – štěstím a láskou, která zvítězila nad závistí a zlobou.
