Přihlásit?

Na temném návrší, kde se mraky plazily jako unavené příšery, stál Zámek Šepotů. Neříkalo se mu tak pro nic za nic. Každý kámen šeptal staré příběhy a každý kout skrýval tajemství. V zámku žil malý ježek Bodlinka. Nebyl to obyčejný ježek. Měl totiž velký strach. Bál se tmy, bál se šepotů a bál se… no, skoro všeho.

Jednou v noci, když měsíc svítil jako rozbitý talíř, uslyšel Bodlinka zvláštní zvuk. Nebyl to šepot zámku, ale melodie. Slabá, smutná, ale krásná. Byla to Soví píseň, která v Zámku Šepotů už léta nezazněla.

„Kdo to zpívá?“ zeptal se Bodlinka sám sebe a srdce mu bušilo jako splašený zvonek. Sebral všechnu odvahu a vykoukl zpod postele. Píseň ho táhla dál a dál, chodbami plnými stínů a starých portrétů, které jako by ho sledovaly.

Dostal se až do věže, kde kdysi žila stará sova Běla. Běla umřela a s ní utichla i píseň. Nahoře, v rozbitém okně, seděla malá sovice. Vypadala smutně.

„Proč jsi smutná?“ zeptal se Bodlinka, i když se mu chvěla ouška.

„Ztratila jsem svou píseň,“ odpověděla sovice. „Nemůžu si vzpomenout, jak dál.“

Bodlinka se zamyslel. Věděl, jaké to je něco ztratit. „Možná ti můžu pomoct,“ řekl. „Já… já mám dobrý sluch.“

Sovice se na něj podívala překvapeně. Společně zkoušeli najít ztracenou píseň. Bodlinka napodoboval zvuky lesa, vítr v korunách stromů, šepot trávy. Sovice zkoušela pískat, ale stále to nebylo ono.

A pak, najednou, Bodlinka zakopl o starou knihu. Kniha se otevřela a na stránce byl obrázek Sovy Běly s notami. „Podívej!“ vykřikl Bodlinka. „To je ta píseň!“

Sovice začala zpívat podle not. Zprvu nejistě, pak silněji a silněji. Zámek Šepotů se naplnil krásnou melodií, která vyhnala všechny stíny a strachy. I Bodlinka se přestal bát. Zjistil, že i v nejstrašidelnějším zámku se dá najít přátelství a odvaha.

Od té doby sovice zpívala každý večer a Bodlinka ji poslouchal. Zámek Šepotů už nebyl tak strašidelný. Byl to zámek, kde se zpívaly písně a kde i malý ježek překonal svůj strach. A sovice? Ta už nikdy neztratila svou píseň. A věděla, že i ten nejmenší přítel může být tím největším hrdinou. Už se nebála tmy, protože věděla, že má přítele, který na ni bude čekat.

V starém, zapomenutém domě, kde pavučiny tančily ve stínech a prach se usazoval jako šedý sníh, žila malá holčička jménem Anička. Anička měla ráda dobrodružství a ze všeho nejvíc milovala starý půdu. Půda byla tmavá a plná zapomenutých věcí, ale Anička v ní viděla pokladnici příběhů.

Jednoho deštivého odpoledne, když bubnování deště na střechu znělo jako strašidelné bubny, se Anička vydala na půdu. Hledala svou oblíbenou loutku, Kačenku, která se jí někam zatoulala. „Kačenko, Kačenko, kde jsi?“ volala Anička do šera.

Na půdě to vrzalo a skřípalo. Staré krabice a rozbitý nábytek vypadaly ve stínech jako strašidla. Najednou Anička uviděla něco blýskavého pod starou truhlou. Byl to malý, dřevěný kufřík. Zvědavost jí nedala, a tak kufřík otevřela.

V kufříku ležela stará, omšelá loutka. Nebyla to Kačenka. Tato loutka měla velké, skleněné oči a zlověstný úsměv. Aničce se trochu zamotala hlava. „To je ale divná loutka,“ řekla si pro sebe.

Náhle, jako by loutka slyšela, se na Aničku podívala a zašeptala: „Chceš si hrát?“ Hlas byl chraplavý a zněl, jako když skřípe rezavý pant.

Anička se lekla. „Ne… nechci si hrát,“ vykoktala. Otočila se a chtěla utéct, ale loutka vyskočila z kufříku a začala ji pronásledovat! „Pojď si hrát, pojď si hrát!“ pištěla loutka.

Anička běžela, co jí nohy stačily. Proplétala se mezi starými věcmi, až narazila na velký, zaprášený zrcadlo. V zrcadle uviděla svůj vyděšený obličej a za ním loutku s uhrančivým pohledem.

Anička se zastavila a hluboce se nadechla. Vzpomněla si, co jí říkala babička: „Strach zmizí, když se mu postavíš čelem.“ Sebrala všechnu odvahu a otočila se k loutce.

„Ty jsi jenom stará loutka, která se snaží někoho vystrašit,“ řekla Anička pevným hlasem. „Nebojím se tě!“

Loutka se na ni zamračila a pak… se začala zmenšovat. Zmenšovala se a zmenšovala, až se proměnila v malý, neškodný prach. Vítr, který foukal skrz díru ve střeše, prach odvál.

Anička se usmála. Strach byl pryč. V tom uviděla Kačenku, jak leží schovaná za zrcadlem. „Kačenko!“ vykřikla radostně a objala svou oblíbenou loutku.

Od té doby se Anička nebála chodit na půdu. Věděla, že i když se něco zdá strašidelné, odvaha a statečnost dokážou strach zahnat. A pamatovala si, že i staré loutky potřebují jen trochu lásky, aby přestaly strašit.

Ve velkém modrém lese, kde slunce svítilo jako zlaté korálky, žil malý králíček jménem Ríša. Ríša byl velmi zvědavý a rád objevoval nová místa. Měl jeden zvláštní sen – chtěl se podívat na Měsíc a zjistit, jestli je tam opravdu tak kouzelný, jak se o něm říká.

Jednoho dne, když se Ríša probudil, uviděl na obloze jasnou hvězdu, která se zřejmě snažila přivolat jeho pozornost. „Co když je to hvězda, která mi pomůže dostat se na Měsíc?“ pomyslel si. Tak se rozhodl, že se na tu hvězdu vydá. Jeho nejlepší kamarádka, veverka Luna, si všimla, že Ríša vypadá zasněně. „Ríšo, co se děje?“ zeptala se.

„Chci letět na Měsíc!“ odpověděl nadšeně Ríša. Luna se zasmála a řekla: „To zní jako skvělý plán! Ale jak se tam dostaneme?“

„Musíme najít kouzelného ptáka, který létá vysoko nad stromy. Ten nám určitě pomůže!“ navrhl Ríša. Tak se oba vydali na cestu hlubokým lesem. Po chvíli putování narazili na moudrou sovu, která seděla na větvi.

„Sovy, sovy, máme dotaz!“ zavolali společně. „Jak se dostaneme k tomu kouzelného ptáku?“

Sova se na ně podívala se svýma velkýma, zlatýma očima a řekla: „Musíte najít lesní studánku a v ní se skrývá klíč k nebesům. Jen ten, kdo je čistého srdce, může mít klíč v ruce!“

Ríša a Luna se vydali k studánce, ale po cestě potkali zlovolnou čarodějnici, která stražila les. „Kam to míříte?“ zeptala se s úsměvem, který nevypadal příliš přátelsky. „Jdeme pro klíč k nebesům!“ odpověděl Ríša s odvahou.

„Ha! A co za to mi dáte?“ zasmála se čarodějnice. Ríša se zamyslel a řekl: „Dáme ti… přátelství a radost, pokud se nám podaří dostat se na Měsíc!“

Čarodějnice se zamyslela. Nikdy neslyšela o takovém pokladu. „Dobře, mám jednu zkoušku! Musíte přejít přes můj lesní labyrint!“

Ríša a Luna se podívali na sebe a rozhodli se, že to zkusí. Labyrint byl plný bludišť, ale Ríša byl rychlý a Luna obratná. Brzy našli cestu ven a čarodějnice byla tak ohromena jejich odvahou, že jim dala klíč k nebesům.

S klíčem v ruce se Ríša a Luna vrátili k lesní studánce. Když klíč ponořili do vody, studánka začala zářit a vynořil se kouzelný pták. „Kde chcete letět, malí přátelé?“ zeptal se pták.

„Na Měsíc!“ vykřikli oba najednou. Pták se usmál a rozprostřel svá barevná křídla. Ríša a Luna se usadili na jeho záda a vzlétli do vzduchu.

Když dorazili na Měsíc, uviděli, že je pokrytý stříbrným prachem a svítil jako diamant. Ríša se rozhlédl a viděl krásné měsíční králíky, kteří skákali a hráli si. „Je to úžasné!“ zvolal.

Měsíční králíci je pozvali na slavnost. Ríša a Luna tančili a hráli si s nimi, a když se vrátili na Zem, odnesli si s sebou vzpomínku na nejkrásnější noc.

Zlo bylo potrestáno a Ríša se naučil, že odvaha a přátelství jsou tím nejcennějším pokladem. Po návratu domů si zapsal své dobrodružství do deníčku a vyprávěl všem ostatním zvířátkům v lese, že Měsíc je místo, kde si splníte svůj sen, pokud máte odvahu a dobré srdce.

Jednoho dne se v malé vesnici pod horami objevil zvláštní brambor. Nebyl to obyčejný brambor, měl na sobě malé oči a úsměv. Jmenoval se Bramboráček a byl velmi zvědavý. Rozhodl se prozkoumat svět. Jakmile se dostal na kraj vesnice, uviděl temný zámek, který stál opuštěný na vrcholu kopce. Zámek vypadal strašidelně, s křivými věžemi a rozbitými okny.

„Co asi žije uvnitř?“ přemýšlel Bramboráček. Nikdo se odvážil zámek navštívit, protože se říkalo, že je tam zlý duch, který všechny straší.

Bramboráček byl však odvážný. „Já se nebojím!“ vykřikl. A tak se vydal k zámku. Když přišel k jeho velkým dřevěným dveřím, ty se náhle otevřely s hrozivým skřípotem.

Uvnitř zámku bylo ticho. Bramboráček se opatrně podíval kolem. Uviděl prastaré stěny pokryté pavučinami a zlaté rámy bez obrazů. Najednou se z temného rohu ozval zlý smích. „Kdo se odvážil vstoupit do mého království?“ zvolal duch s bledou tváří a zelenýma očima.

Bramboráček se ale nenechal zastrašit. „Já jsem Bramboráček! A přišel jsem se podívat na tento zámek!“ řekl s úsměvem.

Duch byl překvapený. Nikdy předtím se s někým nebavil. „Ty nejsi jako ostatní, kteří se mě báli,“ zamyslel se. „Co chceš?“

„Chci se s tebou spřátelit!“ odpověděl Bramboráček. „Myslím, že jsi sám a že potřebuješ kamaráda.“

Duch se zasmál, ale tentokrát to nebyl hrozivý smích. „Sám? Ano, to máš pravdu. Všichni se mě bojí, a proto jsem osamělý. Ale co bych měl dělat?“

„Můžeme spolu hrát! Můžeme si povídat, vyprávět si příběhy a mít zábavu!“ navrhl Bramboráček.

A tak se z nich stali nejlepší přátelé. Bramboráček a duch si hráli v zámecké zahradě, povídali si a smáli se. Zlý duch se proměnil na hodného ducha, a vesničané se přestali bát. Všichni začali navštěvovat zámek, a Bramboráček se stal hrdinou vesnice.

Nakonec se zámek proměnil v místo, kde se konaly parádní večírky a veselí. Bramboráček naučil všechny, že pravé přátelství může překonat i ty nejstrašidelnější obavy. A tak žili šťastně, a zámek už nikdy nebyl strašidelný.

A pamatujte, pokud se nebojíte a máte dobré srdce, můžete najít přátele i tam, kde byste to nečekali!

Dnes byl svátek První máj. Stejně jako u lidí i u strašidel byl tento den státní svátek. Bubík měl od rána jen jedinou starost.

„Musím se jít schovat na rozkvetlou třešeň. Někam do větví, abych nebyl vidět.“

„Proč?“ divila se Zubomila. „Zvyk je přece pod tou třešní dát nějaké holce pusu, aby byla celý rok krásná a neuschla.“

„Líbat tě nebudu, ségra. Já se chystám strašit, víš? Jako velké strašidlo. Za Strašidrnem je velká rozkvetlá třešeň, kam chodí lidé. No a jak říkáš ty, ocucávají se pod stromem. A já je u toho polekám!“

„Ach jo, Bubíku, ty máš nápady,“ zakoulela Zubomila očima.

Bubík šel číhat na zamilované, zatímco ostatní strašidla se sešla na návsi, kde vztyčila májku. Krásný ozdobený kmen stromu měl totiž ochránit Strašidrno proti zlým lidem. Lidé se jím chrání proti zlým duchům, těch se ale strašidla rozhodně nebojí.

„Nyní si rozdělte hlídky,“ poručil starosta Strašidrna. „Sousední město Strašpytlíkov by nám mohlo chtít májku ukrást. To se občas dělává, tak ji musíme uhájit, jinak by to byla pro město strašlivá ostuda.“

„Já budu hlídat!“ volal nadšeně taťák.

„Já taky,“ přidal se taťákův nejlepší kamarád pan Vodnický.

„Výborně, chlapci, budete mít hned první hlídku,“ rozhodl starosta a ještě dodal: „A pozor na lidi. Kromě Prvního máje slaví ještě svátek práce a motají se po venku.“

„Oni neslaví svátek práce prací?“ divila se Zubomila?

„Kdepak, Zubomilko, oni si připomínají den, kdy dělníci bojovali za zlepšení podmínek v práci. Při protestech jich mnoho zemřelo, proto tento den zůstal v povědomí lidí nadále,“ vysvětlil starosta.

„To asi aby si vážili, že se dnes v práci mají tak dobře. I když si pořád na něco stěžují,“ povídala Zubomila.

„Nechceš také hlídat májku se svým otcem a panem Vodnickým, Zubomilo?“

„Kdepak, pane starosto. Já jdu najít svého kamaráda, dluží mi pusu pod třešní,“ začervenala se Zubomila a odešla.

Nastala noc. Strašidrno pokojně spalo. Jen taťák a pan Vodnický drželi statečně hlídku u májky. Zřejmě se snažili případné zloděje odradit strašidelnými zvuky, neboť se zpod májky linulo strašidelné chrápání.

„K čertu, Vodnickej, vzbuď se,“ třásl k ránu taťák vodníkem, který sladce vyspával pod májkou. Vlastně už ne tak pod májkou jako pod širým nebem.

„Co je, Zubáči, co mě budíš? Zrovna se mi zdálo o tom, jak zavírám dušičky do hrnečků.“

„Májka, Vodnickej! Je pryč!“

„Do nejšpinavějšího rybníka!“ zaklel vodník a hned byl na nohou. „Co budeme dělat?“

„Určitě ti darebáci ze Strašpytlíkova. Musíme jim ji uloupit zpátky.“

„No ale už skoro svítá. Než se vrátíme, někdo si určitě všimne, že májka chybí,“ povídal Vodnický. A byla to pravda. Takový ozdobený kmen stromu je docela velká věc. To nikdo nepřehlédne.

„Dáme sem zatím jinou,“ napadlo taťáka a hned se do toho dal.

Vodník ho sledoval s nevěřícným pohledem. Tímhle chce někoho obelhat? Vždyť zapíchnul do země dlouhý klacek, ke kterému přivázal pár větviček z jabloně. Pak si taťák vzpomněl, že na májce byly ještě barevné fáborky, a tak si sundal ponožky a připevnil k větvičkám.

„Nádhera,“ pochválil si to pak. „Možná bychom ani nemuseli pro tu původní.“

„Blázníš? Tamta byla asi tak dvacetkrát vyšší. Měli bychom si pospíšit,“ povídal Vodnický.

Dvě strašidla se rozběhla řídnoucí tmou vstříc Strašpytlíkovu. Počínali si rychle a zanedlouho dohonili čtveřici rošťáků, kteří si upalovali s jejich májkou na náměstí Strašpytlíkova. Jenže z roští na ně vyskočil taťák a vycenil své ohromné zuby. Do toho strašlivě zařval. Rošťáci zastavili a chtěli ho oběhnout, ale tam vyskočil Vodnický a mumlal něco o dušičkách v hrnečcích. Vůbec mu nevadilo, že tu v okolí není žádný rybník.

Raubíři upustili májku a dali se na útěk. Nebyla to ještě zkušená strašidla, tak se povedlo je takhle vylekat. Taťák s Vodnickým na nic nečekali, sebrali májku a běželi zpět do Strašidrna.

Mezitím ve Strašidrně šel kolem májky Bubík.

„To jsem jelen,“ povídá si. „Ani nepršelo, a přesto se ta májka srazila jako můj svetr, když ho máma vyprala v pračce. Jdu se jí zeptat, jestli neprala náhodou i tu májku.“

A šel. Ani ho nenapadlo řešit, že by se ta pravá májka do pračky nevešla.

Než si toho všiml někdo další, přiřítil se taťák s vodníkem a hned znovu vztyčili májku. Tentokrát tu správnou, tu vysokou. Právě včas, protože se začala trousit strašidla v čele se starostou, aby zkontrolovala, jak si jejich hlídači vedli.

„Výborně hoši, májka je na místě. A dokonce je tu ještě jedna menší z ponožek,“ smál se starosta.

„Jsme se tak nudili, že jsme udělali ještě jednu menší,“ povídal taťák, utrhl si jednu z ponožek a otřel si s ní pot z čela.

„No fuj, taťákovy ponožky. To ochrání město před všema,“ poznamenal Bubík.

„Nebuď drzý, chlapče. A jak sis užil První máj ty?“ ptal se taťák svého synka.

„Moc dobře,“ zachechtal se Bubík. „Vyděsil jsem mnoho zamilovaných párů. Hlavně ten, na který se mi podařilo spadnout. Ta větev byla nějaká tenká, no.“

„Cože? Tos byl ty?!“ rozčílila se Zubomila. „Cos to měl na hlavě?“

„Ché, ché, lekla se!“ radoval se Bubík, až se smíchy málem válel po zemi.

„Když by na tebe spadnul na Prvního máje z rozkvetlého stromu Mikuláš, taky by ses leknul.“

„Jinou masku jsem nesehnal,“ chechtal se dál Bubík.

A chechtal se ještě večer, když měl spát. Byl to povedený První máj.

Byla jednou jedna holčička jménem Líza. Lízina máma vlastnila ve městě květinářství a dcerku proto často brávala s sebou do práce. Holčička měla ke květinám odjakživa pěkný vztah a ráda mámě v práci pomáhala. I doma měly krásnou zahradu plnou pestrých květin, ale její oblíbené květiny byly polní květy, které rostly na louce za městem.

„Jedna zákaznice bude mít svatbu, přišla do mého květinářství, že chce kytičku krásných polních květů. No ale já tam už žádné nemám. Pomůžeš mi je dnes nasbírat?“ zeptala se maminka jednoho sobotního rána Lízy. Ta bez váhání souhlasila, popadla svůj pletený košík, nasadila si slaměný klobouk a vydala se s maminkou směrem na louku.

Když Líza s mámou přišla na louku, byla ohromena mořem květin, které se táhlo, kam až dohlédla. Tolik jich tady fakt ještě neviděla.
„To je ale ráj,“ řekla maminka dcerce a pustily se do sbírání květin. Byla tam vůně jako žádná jiná. Natrefili bychom tam na zářivě žluté pampelišky, fialovou levanduli, kolem které poletovaly veselé včelky, ale i na zvonky, které se vesele houpaly ve větru. Líza měla pocit, že vstoupila do magického světa květin.

Líza začala opatrně sbírat květiny, ale dávala si pozor, aby je nevytrhla s kořenem, aby mohly znovu vyrůst. Alespoň tak ji to maminka vždy učila. Když si plnila košík, všimla si malého motýla poletujícího nedaleko. Motýl měl křídla modré jako nebe.
„Ahoj motýlku,“ řekla Líza potichu motýlovi, který se jí posadil na prst. „Ukážeš mi nejkrásnější kvítky na louce?“ řekla holčička s úsměvem.

K jejímu překvapení se zdálo, že motýl jí skutečně přikývl a pak letěl vpřed a vedl Lízu k těm nejkrásnějším květům na louce. „Nechoď daleko!“ zavolala na Lízu maminka, která také sbírala květiny. Líza přikývla a následovala motýla. Ten ji skutečně zavedl ke květinám, jaké ještě neviděla. Narazila na krásné modré květy se zvláštními třpytivými okvětními lístky. Motýlek se na květ hrdě posadil. Motýl vypadal jako ten květ. Měl modrá křídla jako okvětní lístky té krásné květiny, kterou Líza ještě nikdy neviděla. Potom zatřepetal křídly a odletěl.

„Děkuji za pomoc,“ volala za ním holčička a posbírala si třpytivě modré kvítky do košíku.
„Podívej, co jsem našla!“ zvolala vesela holčička, když ukázala modré květy mámě.

„Takové jsem opravdu ještě nikdy neviděla. Jsou jiné než ostatní a zvláštně se třpytí,“ prohlížela si květiny máma. „Můžeš je pojmenovat, jsou jedinečné.“ Holčička se zamyslela, skutečně našla květiny, které ještě nikdo nenašel. „Budou se jmenovat motýl,“ řekla holčička a maminka se na ni usmála. Potom přišly domů, kde si některé z modrých třpytivých květin zasadily.
Pak se vydaly do květinářství. Tam vytvořily kytičku plnou všelijakých polních květin. Do středu vložily třpytivý modrý květ, který Líza nazvala Motýl. Ten se tam věru krásně vyjímal.

Maminka zákaznice byla s kyticí nesmírně spokojená a nejeden host na její svatbě jí kytici záviděl.
Od toho dne chodila na louku Líza ještě častěji. Doufala, že opět narazí na kamaráda motýla a možná spolu objeví i jiné nenalezené květiny, které tento svět ještě nenašel.

Byla jednou jedna holčička jménem Líza. Lízina máma vlastnila ve městě květinářství a dcerku proto často brávala s sebou do práce. Holčička měla ke květinám odjakživa pěkný vztah a ráda mámě v práci pomáhala. I doma měly krásnou zahradu plnou pestrých květin, ale její oblíbené květiny byly polní květy, které rostly na louce za městem.

„Jedna zákaznice bude mít svatbu, přišla do mého květinářství, že chce kytičku krásných polních květů. No ale já tam už žádné nemám. Pomůžeš mi je dnes nasbírat?“ zeptala se maminka jednoho sobotního rána Lízy. Ta bez váhání souhlasila, popadla svůj pletený košík, nasadila si slaměný klobouk a vydala se s maminkou směrem na louku.

Když Líza s mámou přišla na louku, byla ohromena mořem květin, které se táhlo, kam až dohlédla. Tolik jich tady fakt ještě neviděla.
„To je ale ráj,“ řekla maminka dcerce a pustily se do sbírání květin. Byla tam vůně jako žádná jiná. Natrefili bychom tam na zářivě žluté pampelišky, fialovou levanduli, kolem které poletovaly veselé včelky, ale i na zvonky, které se vesele houpaly ve větru. Líza měla pocit, že vstoupila do magického světa květin.

Líza začala opatrně sbírat květiny, ale dávala si pozor, aby je nevytrhla s kořenem, aby mohly znovu vyrůst. Alespoň tak ji to maminka vždy učila. Když si plnila košík, všimla si malého motýla poletujícího nedaleko. Motýl měl křídla modré jako nebe.
„Ahoj motýlku,“ řekla Líza potichu motýlovi, který se jí posadil na prst. „Ukážeš mi nejkrásnější kvítky na louce?“ řekla holčička s úsměvem.

K jejímu překvapení se zdálo, že motýl jí skutečně přikývl a pak letěl vpřed a vedl Lízu k těm nejkrásnějším květům na louce. „Nechoď daleko!“ zavolala na Lízu maminka, která také sbírala květiny. Líza přikývla a následovala motýla. Ten ji skutečně zavedl ke květinám, jaké ještě neviděla. Narazila na krásné modré květy se zvláštními třpytivými okvětními lístky. Motýlek se na květ hrdě posadil. Motýl vypadal jako ten květ. Měl modrá křídla jako okvětní lístky té krásné květiny, kterou Líza ještě nikdy neviděla. Potom zatřepetal křídly a odletěl.

„Děkuji za pomoc,“ volala za ním holčička a posbírala si třpytivě modré kvítky do košíku.
„Podívej, co jsem našla!“ zvolala vesela holčička, když ukázala modré květy mámě.

„Takové jsem opravdu ještě nikdy neviděla. Jsou jiné než ostatní a zvláštně se třpytí,“ prohlížela si květiny máma. „Můžeš je pojmenovat, jsou jedinečné.“ Holčička se zamyslela, skutečně našla květiny, které ještě nikdo nenašel. „Budou se jmenovat motýl,“ řekla holčička a maminka se na ni usmála. Potom přišly domů, kde si některé z modrých třpytivých květin zasadily.
Pak se vydaly do květinářství. Tam vytvořily kytičku plnou všelijakých polních květin. Do středu vložily třpytivý modrý květ, který Líza nazvala Motýl. Ten se tam věru krásně vyjímal.

Maminka zákaznice byla s kyticí nesmírně spokojená a nejeden host na její svatbě jí kytici záviděl.
Od toho dne chodila na louku Líza ještě častěji. Doufala, že opět narazí na kamaráda motýla a možná spolu objeví i jiné nenalezené květiny, které tento svět ještě nenašel.